Co je to ženská síla? Jaká je vlastně silná žena? UUf...vybaví se mi několik možností.

Ta, co jí naložíte na záda metrák dříví a ona cestou sbírá hrušky, aby nešla s prázdnou - to je asi hodně stará představa, to ne.

Tak potom současnější - nezávislá, v práci úspěšná, v dobré fyzické kondici, protože sportuje, velmi pravděpodobně je sama nebo sama s dětmi, protože stejně všechno zvládne líp a rychleji sama a nejspíš se i bojí k sobě někoho pustit tak blízko, aby riskovala, že bude zase zraněna. Protože ona je uvnitř zraněná, kdysi si dovolila otevřít se a pak se něco přihodilo a ona byla zklamaná, zrazená, ublížená. Když se z toho trochu vzpamatovala, rozhodla se, že už nikdy nic takového nedovolí, bude silná...Jenže není tak úplně šťastná, je zavřená. Často to ani o sobě neví. Namlouvá si, že je jí dobře, má vše, děti, kariéru, kamarádky, třeba i sex. Na chlapy tak trochu zanevřela, shlíží na ně vlastně mírně svrchu. Tahle silná žena není ale ve své ženské síle.

Když jsem před lety měla vyjádřit, co je pro mne ženství, byla to zranitelnost a slabost. Teď to vidím jinak. Ve své ženské síle je žena přijímající, nevyžadující, dovolí všemu k ní přicházet a ona zároveň vyzařuje...vyzařuje lásku. A to jde, když je usazená sama v sobě, naplněná až po okraj. Aby láska mohla volně přetékat, ne být zevnitř nucena a tlačena ven. Taky se k tomu žena musí cítit v bezpečí, aby mohla být uvolněná a nechat věci plynout.

Abych jako žena mohla povolit, potřebuju mužský princip. Máme ho v sobě všichni. Určitě se to hodí, je fajn ho mít a umět používat. Když mám ale dojem, že muž vedle mne, muž z masa a kostí selhal a začnu mu lézt do zelí, dělat to, co podle mne už dávno mělo být, nevede to k ničemu dobrému. Já se dostanu do napětí, to pak přenáším dál, vytvářím tlak...a muži pod tlakem, pod ženským tlakem? Jak který, ale znáte snad někoho, kdo je v tom spokojený a dělá to, co vlastně žena skutečně potřebuje, nejen uhýbá a vymýšlí výmluvy? Pokud mám dojem, že muž selhal, ztrácím v něj důvěru a jemu to bere jeho sílu. Co s tím? Vypadá to jako začarovaný kruh...Každý v tom máme svůj kousek. Já jako žena můžu nepatrně změnit postoj.

Mužský princip, který potřebuju, abych povolila a změkla ( a byla plně v ženském, přijímajícím), je bůh. Se ztrátou víry, odpojením přenáším pak svoji potřebu na muže, na lidskou bytost nedokonalou stejně jako já, chci po něm víc, než může, vlastně si ho pletu s bohem...a pak není divu, že mám pocit, že selhal a já se cítím zklamaná, zrazená, ublížená...(pro ty, co jsou alergičtí na občasně zneužívaná slova bůh a víra - víra myšleno víra v to, že se vše děje správně, napojení, spojení se vším a bůh třeba vyšší princip).

Tohle napojení, vědomí toho, že vše je správně, mi dává možnost plně se o to opřít a vlastně i pověsit, prostě UVOLNIT SE a uvolnit tlak na muže z masa a kostí. Můžu pak klidně jen být a zářit. A když je třeba něco opravdu udělat, prostě to poznám. Stejně jako napojený muž, který ten mužský ochraňující a výkonný princip tady zprostředkuje. A já jemu ten ženský přijímající a láskyplný.

Muži a ženy, mějme spolu a sami se sebou trpělivost, když se nám to hned nepovede dokonale. Není to vždycky úplně jednoduché uprostřed dění, které s námi na lidské rovině mává. A dovolme si to prožít se vším všudy, ať proudí emoce, i když vznikají z odporu a nesouhlasu s tím, co se děje. Naše zranění a bolesti si tím říkají o pozornost, mohou být obnaženy a tím pak i vyléčeny...I tohle je součást toho, co se děje jak má. Na jedné rovině jsme všichni zraněni. Zároveň máme v sobě ještě další, vyšší a hlubší rovinu, ta je mocnější a léčivá. Konejme a rozhodujme z toho nejvyššího a nejlepšího v nás a udržujme si napojení i během bouří. Vše se děje tak, jak má, jinak by se to nemohlo dít. Svým postojem rozhodujeme, jestli je to dárek nebo prokletí. Vše se děje tak, jak má a svým postojem k tomu vytváříme budoucnost.

Kéž se nám to všem daří co nejlíp!